Meč a opasek pro šlechtice z přelomu 14. a 15. století

Dalším argumentem pro zvolenou konstrukci opasku pro mne byl jeden z těch artefaktů, které jsem jednou našla v knize a dlouho mi nedaly spát, a tím je opasek z Lübecku. Ilse Fingerlin jej ve své knize Gürtel des höhen und späten Mittelalters datuje do 1. poloviny 14. století. V knize Handwerk und Zünfte in Lübeck jej potom datují do celého 14. století. Je to jeden z mála sešívaných opasků, který se dochoval vcelku, obvykle se nachází pouze některé vrstvy celé konstrukce. Opasek je jedním z těch artefaktů které se dochovaly mimo archeologické prostředí, protože to byl opasek bájného Lübeckého rybáře Luby, který svou chytrostí zachránil město před vyhladověním a vypleněním, a proto se jeho opasek stal ochraňovaným a od středověku vystavovaným symbolem rybářského cechu ve městě (více o pověsti třeba zde). Přezka a nákončí na originálu jsou podle I. Fingerlin pozdější přídavky.

Pro mne bylo zajímavé to, jak je bytelně konstruován z přehnuté vrstvy usně přes řemen a následně ještě prošit přes pohledový krycí řemínek. Celé toto souvrství je potom probito ozdobnými nýty.  Pro tvorbu něčeho co mělo mít dvě barvy, a tedy pohledově dvě linie a být dostatečně pevné na to, aby to působilo dostatečně rytířsky to byla volba kterou jsem rozhodně chtěla vyzkoušet a považuji ji za možnou variantu pro prošívané kožené opasky tohoto typu. Kombinace červené a bílé byla daná omotávkou rukojeti, která byla již dodaná s mečem. Pro zopakování barev na opasku bylo z historického pohledu nutné pro bílou použít měkkou useň imitující zámiš nebo jirchu. Pro šití jsem zvolila nekontrastní hedvábnou nit. U nákončí nebylo možné kvůli součtu síly opasku dát červený pruh dovnitř nákončí a tak červený pruh i šití kopíruje tvar výřezu.

Pochva na meč

K výrobě pochvy na meč se schylovalo delší dobu. Od doby kdy jsem si poprvé přečetla v knize Marquity Volken Covering the blade o možnosti výroby jádra z dýhy jsem si to chtěla vyzkoušet. První pokusy tímto směrem proběhly sice již před dvěma lety na pochvě z první poloviny 14. století, tam bylo ale dřevěné jádro masivnější a dlabané. Pro běžnou výrobu, kdy se zákazník bojí o odolnost takového pouzdra (při nošení pochev s dřevěným jádrem v bitvě dojde k nejedné fraktuře) zatím nebylo dost odvážlivců. Tuto zimu se mi ale sešli tři, kteří byli ochotní do takového experimentu jít, a já jsem za tuto možnost vděčná. Kromě dlouhých čepelí jsem začala technologii nejdříve testovat na dvou dýkách. Na prvních dvou dlouhých čepelích jsem testovala tloušťky a vrstvy ale také nahrazení pergamenu textilem při pokusu ušetřit materiál a vyzkoušet i postup nastíněný u datačně starší pochvy z Gdaňsku (Nadolski 1955).

Textil jako vnitřní vrstva je trochu méně praktický než pergamen, bylo složitější udržet čepel bez rezu i přes důkladné oddělování pomocí tuků a ochranných vrstev. I pergamen ale vodu propouští, takže úplná výhra jeho použití při konstrukci také není. Zkušenosti ale pomohly ochránit tu nejnovější a nejhezčí čepel tak, aby zůstala ve stavu v jakém se mi dostala do dílny. (Tímto děkuji svým přátelům za schovívavost s tím co se dělo s jejich čepelemi a svému muži za to, že byl ochoten ty moje průšvihy čistit tak aby se dostaly k majitelům v lepším stavu než jsme je dostali... :D ).

Závěrem těchto experimentů bylo, že už jsem se nemusela bát o novou čepel a tušila co od procesu čekat. Díky konzultacím se spřátelenými truhláři jsem dostala trochu přehled v názvosloví, v tom co můžu chtít a dostat a jak se k tomu dostat. Zároveň mě to jejich odbornými dotazy donutilo udělat rešerši na druhy dřeva užívaného pro tyto účely. Děkuji za jejich znalosti i materiál který jsem  z nich vymámila buď proto aby se mě konečně zbavili, nebo ze zvědavosti na výsledek <3

Vzhledem k bílo - červené kombinaci a požadavkům na krásu jsem zvolila zpět pergamenovou podšívku, tenkou poddýžku jako mezivrstvu a tenkou hovězí useň na svršek. Svršek je zdobený podle originálu z Dordrechtu (inv.nr. 6801.089.0045, Volken 2020) a z důvodů úspor jen slepen na sraz v zadní hraně. Vrstvy pergamenu a svršku jsou sešité při ústí hedvábnou nití obnitkovacím stehem.

Výsledek je velmi jemný, ale nepůsobí na omak křehce, je přiměřeně pružný. Vzhledem k vrstvené a ohýbané konstrukci k ní mám větší důvěru než k čistě na tenko vyfrézovaným dřevěným jádrům. Na testování v bitvách ale budeme muset počkat na další kusy pro odvážlivce kterým nebude vadit dát novou frajeřinu všanc (tenhle kousek je zamýšlen na ozdobu a podtržení stavu nositele spíš než na šerm... ).

Po dokončení se mi znovu ověřila teze, že kupovat nákončí a obústky na sklad a doufat, že se rozměry meče, jádra a svršku nějak sejdou je holé šílenství. Naštěstí mám šikovného muže, který se v poslední době vrací ke svému kovozpracovatelskému řemeslu, a který je ochoten pracovat podle mých návrhů a představ. 

Návrh obústku a nákončí vychází opět z prvotní rešerše soch. Zdobení opasku může být opakováno na kování meče, a tak jsme zrecyklovali koupený pozament na výzdobu kování meče a propojili tak celý set. Výsledek nás oba těší, tak už jen můžeme doufat, že po procesu návrhu, výroby a průběžné komunikace bude těšit a zdobit i svého majitele. Kdo byste tento set chtěli vidět na živo, můžete se o víkendu stavit na bitvu u Hořic, my tam budeme určitě, a tenhle set tam pravděpodobně bude mít premiéru :)