Středověký měšec podle originálu z Kolína nad Rýnem

Snad každý, kdo kdy hledal originály nálezů ze 14. století už se někdy setkal se sadou užitých předmětů z Kolína nad Rýnem z konce 14. století. Vedle krásného jehelníčku z tvrzené kůže, které již v naší verzi v produkci máme, se v této serii předmětů nachází několik textilních měšců, pouzdro na nůž, pečetidlo, textilní přikrývadlo na liturgický předmět, tvrzené pouzdro na prubířský kámen, pouzdro na stříbrnou skládací lžíci se lžící a mezi nimi i tento kožený měšec, o jehož výrobě tu chci psát.

Kolínské městské muzeum má od doby svého vzniku na konci 19. století svou fotografickou sekci. Tato fotila kromě města a jeho budov i muzejní sbírky. Část těchto sbírek je dostupná online, a i proto se tolik fotografií Norimberských exponátů potuluje pinterestem a různými historií se zabývajícími fóry.

Díky tomu jsem dlouho věděla o existenci tohoto kusu. Teprve nedávno jsem se ale dostala k barevným fotografiím, a přes ně pak k publikaci, která se na třiceti stranách zabývá osobní historií Hermanna von Goch (doporučuji k přečtení minimálně článek na wikipedii... bohužel dostupné jen v němčině,... )

Barevnost tohoto kusu mě okouzlila a konečně mi dodala poslední posun k výrobě. Tento měšec je jedním z několika argumentů pro natkávané okraje na kožených měšcích již ve 14. století. Poměrně velké množství nálezů kožených měšců má na horním okraji stopy vpichů (např. ze Schleswiku Schnack 1998; Londýna Egan&Pritchard 1991; Ostravy Hoch 2020, Štětína Kowalska 2013 a další). Egan&Pritchard pak tuto teorii o vyplnění stehů natkaným hedvábným okrajem zmiňují. Tato technika nám je dochována na soudobých textilních nálezech (Londýn Crowfoot 2001; Praha Kohout Březinová 2016; Herjolfsnaes Ostergaard 2003) a vyskytuje se často na dochovaných složitějších měšcích z pozdějších století (např Goubitz 2009; Gřešák 2010). Na dochovaných kožených nálezech ale většinou nitě chybí. Kolínský je vyjímkou i proto, že neležel v zemi, jako tolik kusů dochované kůže, ale po popravě majitele v archivu radnice. Některé nálezy se stopami po šídle jsou na horním okraji deformované, a naznačují tak spíš jednoduché obšití. Některé ale mají horní okraj i přes vpichy rovný, a to by podle mého názoru mohlo značit použití karetky, jejíž osnova okraj podrží rovný. Natkaný okraj potom slouží jako prevence proti vytahání stejně tak jako okrasa.

Protože jsem v požadovaných barvách měla jen len, a vlastně jsem chtěla udělat jen jednoduché ověření střihu a velikosti a tím první technologický vzorek, začala jsem pracovat s lněnými nitěmi na šití a tenkou a měkkou třísločiněnou kozí kůží ve velmi světlé barvě, kterou jsem si nedávno udělala radost. S podobně tenkým knoflíkovým hedvábím jsem již pracovala, a chtěla jsem znovu vyzkoušet, jestli bude okraj z tenčích nití dostatečně jemný i při použití dvou karetek navíc než teď standardně používám. Práce se ale začala vymykat postupně z ruky. Po zpracování horního okraje (poměrně standardní doba) jsem začala s natkáváním okraje vnějšího měšečku. Tam se již doba strávená tkaním prodlužovala, vzhledem k jeho zakřivení a tudíž větší délce okraje a nestandardním podmínkám....

Spoj boků měšce je proveden třemi řadami stehů. I to se dá najít i na jiných nálezech, kde jsou pouze stopy vpichů. Zde to znamená spoj dvou kusů kůže "aby to drželo" a potom připojení karetky, která "nevzhledný" čti standardní... :D spoj skryje a vyzdobí. Tímto vzniknou vedle řady běžných stehů v hraně ještě další řady stehů vedle. Kromě výroby samotné stužky na hřebenovém stávku pak zbývá okraje obšít ještě dvakrát a připevnit tak stuhu k výrobku... Na to, že měšec má pouhých 18cm na výšku se okraje zdají být při přišívání stuhy do kůže vlastně docela dlouhé :)

Na měšci jsou pak použity dvě techniky pletení tkanic na prstech. Jednu z nich pak mám myslím zjednodušenou, až se dostanu k hedvábné verzi tak to jistě napravím.

Posledním detailem pak bylo vytvoření bambulek na koncích tkanic pro uchopení měšce při otevírání. Na fotografii originálu oproti mému kusu jedna chybí, ale je po ní zjevný zbytek uchycení na středu vnějšího měšečku. Technologie bambulek mi dala chvíli hledání, ale myslím, že jsem ji  nakonec odhadla správně. Vnitřek bambulek tvoří textilní knoflík, z vnějšku celoplošně vyšitý. Vzhledem k deformaci originálu předpokládám, že je to tak i na něm. Na dochovaných soudobých i dřívějších originálech jiných měšců jsou tyto úchyty občas vytvořeny z koženého knoflíku / uzlíku a slouží stejnému účelu.

Hedvábné okraje dodávají koženým měšcům na luxusu. V Chaucerovýh Canterburských povídkách jsou zmíněné v kontextu mlynářovy ženy, takže ale zase zřejmě nepatří pouze do šlechtických kruhů. Je to poměrně hezký způsob, jak ukázat svůj smysl pro módu a styl i ve středních vrstvách v reenactmentu ztvárňovaných postav. Tento, i další, ukázky takových měšců můžete najít v naší nabídce zde.

Speciální dík patří skvělé Ingrid Crickmore za její rady a trpělivost při konzultaci správného postupu tvorby loopbraid šňůrky z deseti oček. Bez její pomoci a expertizy by na finální hedvábné verzi šňůrky určitě nebyly tak blízko originálu a dekodování správného způsobu pletení by určitě trvalo daleko delší dobu. Její návody můžete najít na webu https://loopbraider.com/ a stejnojmenném youtube kanálu.